čeština

European Federation of National Institutions for Language (EFNIL)

7. výroční konference, Dublin, listopad 4-6 2009

Dublinská deklarace

                            o vztahu mezi oficiálními a menšinovými jazyky v Evropě

1. Jakožto výsledek historických, sociálních a politických podmínek se jazyková realita z jedné evropské země do druhé značně liší. Členové EFNIL usilují jako národní či ústřední instituce členských států EU o podporu svých úředních, standardních jazyků v oblasti lingvistického výzkumu , plánování jejich statutu a korpusů a dokumentování i jazykové politiky. Mají navíc i odpovědnost za to, že bedlivě monitorují vývoj jazykového úzu i jazykové různosti v každé ze svých zemí.

2. Označení jako „menšinový jazyk“ a „regionální jazyk“ bývají zatíženy ideologickými významy, stejně jako název „národní jazyk“, „úřední jazyk“ a mnoho dalších, které se užívají k označení situace či statutu nějakého jazyka (např. domácího, autochtonního, etnického, méně užívaného, poloúředního, nářečního, neteritoriálního či dominantního jazyka). Užívání takto široké škály názvů samo naznačuje, že vztah mezi jazyky a mezi jazykem a společností je velmi složitý. EFNIL zamýšlí přispět ke zvýšenému a vědomějšímu užívání takovýchto označení a přispívat k jejich pečlivému užívání v oficiálních dokumentech a v jazykové politice.

3. EFNIL vnímá všechny jazyky jako rovnocenné co do své kulturní hodnoty, což se samozřejmě týká i jazyků menšin. EFNIL nedělá žádný rozdíl mezi jazyky autochtonními, přistěhovalců či menšin, když jde o jejich práva na přístup k vědění a jazykovému vzdělání. Proto se staví EFNIL za to, aby se do školních osnov vtělilo co nejvíce jazyků a vyzývá státní orgány k aktivnímu přístupu, pokud jde o začlenění menšinových migrujících jazyků do školních programů a/či nabídku příležitostí umožňujících přístup ke vzdělání v těchto jazycích všude tam, kde je to možné.   

4. Jazykové skupiny, které žijou mimo svůj „rodný stát“ či ho nemají, je třeba ujistit (například bilaterálními smlouvami týkajícími se „rodného státu“, anebo odpovídajícími zákonými kroky vztahujícími se k jiným skupinám) o tom, že země, jejímiž jsou občany, jejich jazyková práva respektuje, ba si jich i váží. Takováto praxe může přispět ke zlepšení mezinárodních vztahů, výměně a obchodu.

5.  Od občanů se typicky očekává, že ovládají nějaký jazyk (nazývaný obvykle „státní“ či „úřední“). Ti, co usilují o získání občanství, musejí v tomto jazyce i prokázat svou kompetenci. Tento požadavek se uplatňuje v některých zemích na jeden z několika úředních jazyků. To by však nemělo znamenat, že by se i další autochtonní jazyky neměly jako konstituentní jazyky tvořící součást kultury dané země oceňovat. Nedávný rychlý úbytek mluvčích některých takových jazyků je důvodem ke znepokojení. EFNIL vyzývá státní orgány i širokou veřejnost, aby uznala kognitivní, sociální a vlastně i politické a ekonomické výhody bi- či multilingválnosti pro danou národní komunitu.      

6. Ve většině evropských zemích převládá dnes poměrně složitá jazyková realita, která však není vždy v důsledku spolehlivých a čerstvých statistických dat vždy patrná. Protože si je EFNIL vědoma situace sociální plurality v Evropě i potřeby sociální koheznosti, klade si za cíl podporovat vícejazyčné občanstvo a spolupracovat s dalšími evropskými organizacemi, aby se tak umožnil sběr a  šíření spolehlivých údajů i osvědčené praxe v této oblasti.

-------------------

* Tento dokument přihlíží k názorům a postojům všech  členů EFNIL s ohledem na tyto důležité a zde předkládané věci a představuje syntézu různých postojů všech těch, kteří přispěli do diskuse s výkonným výborem po 9. konferenci EFNIL, na níž byl přednesen první návrh této Deklarace.